Manželé Kozlovi pochází z Ukrajiny, na Vysoké škole umělecko-průmyslové v Sankt-Petěrburgu získali výtvarné vzdělání. Do uměleckého života vstupují začátkem 90. let 20. století po přesídlení do České republiky, kde mohli i prostřednictvím své tvorby svobodně vyjádřit své názory a přesvědčení.

Pojítkem ve tvorbě obou výtvarníků je obliba výrazné barvy, která je hlavním modelačním prvkem jejich prací. Zatímco u Alexandra Kozlova jsou barevné plochy jasné, ostře ohraničené a okamžitě si podmaňující prostor, Natálie Kozlová s nimi pracuje mnohem rafinovaněji a je potřeba více času na zachycení a dešifrování různých pozoruhodných "miróovských" tvarů a seskupení.

Alexandr Kozlov (1961) se ve svých plátnech vrací k odkazu klasické ruské avantgardy. Obrazy jsou plošně členěny v různě veliké plochy, ale na rozdíl od K. Maleviče či pozdějších konstruktivistů, kteří pracovali spíše s bílou a či několika základními barvami, volí Kozlov rozmanitou skladbu barev, jejichž pomocí dosahuje hlubokého účinku. Zobrazovaná témata jsou radikálně převáděna přes přímky, kružnice, čtverce a další tvary do barevných geometrizujících ploch, až tvoří jakési symboly nahrazující skutečnou realitu. V tomto směru je velmi zajímavý soubor Žen (Žena z Ovčína, Orlická žena); zde jsou například ženská poprsí sestavována převážně z geometrických tvarů; tímto směrem jde nejdál Žena z Ovčína, jejíž obličej ovázaný šátkem tvoří červený ovál, šátek lemující tvář zelený kosočtverec, vrchol šátku tvoří žlutá výseč kružnice a jeho spodní část bleděmodrý trojúhelník, to vše na ostře růžovém pozadí. V něčem tato hra s barvou a geometrickými tvary připomíná některé indiánské tkaniny, či poněkud vzdáleněji návrhy pro současné textilní umělecké řemeslo (Velký turnaj).

Zajímavé jsou také Kozlovy krajiny, nejen barevností, která vyvolává atmosféru zobrazovaného místa, ale také zvláštním, promyšleným užitím perspektivy, používané např. v románském malířství - co je nejvýše, to je nejdál. Ve spojení s abstrahovanými, do geometrických těles převedenými přírodními tvary mají tyto práce pevnou vnitřní stavbu a vlastně i pravidelný řád.

Na podobném principu a základech jsou konstruovány i plastiky Alexandra Kozlova, i v nichž také pracuje s geometrickými tvary (Ležící I, Ležící III), přesto je v některých pracích (Černá tanečnice) uvolněnější a nechává hmotu plynule se otevřít do prostoru. Kromě ruské avantgardy se v některých dílech opět objevuje jakoby inspirace indiánskou kulturou (Děvčátko).

Natalie Kozlová (1962) pracuje s barvou a prostorem dynamičtěji. Skrze svíjející se čáry, nejrůzněji zkroucené útvary a plošky modelované ve fantastických barvách, vytváří novou realitu, která je v některých dílech hravá (Kočka), v jiných poněkud nebezpečná (Akt), jinde poetická (Mlha). Natalie patří k nové vlně surrealismu, majícího své zakladatele v A. Bretonovi, J. Miróovi a S. Dalím, ale i stálé pokračovatele, např. v dílech současné Československé surrealistické skupiny. O Nataliině malbě můžeme mluvit jako o absolutním surrealismu, vyjadřujícím se znakovými symboly, fragmenty tvarů, až kubizujícími plochami - to vše určuje charakter jejích zátiší (Věci), krajin (Vesnice, Canet - jejichž atmosféra je navíc vyjádřena skrze tlumené "zemní" barvy) nebo lidí (Zahradník).

Natalia, jako většina žen - malířek, má dokonalou schopnost ve svých obrazech vyjádřit pocity a náladu, a tak zprostředkovávat svůj specifický vnitřní svět.